Průvodce Neapolí a okolím: Vesuv, Pompeje, Caserta, Capri

Neapol: Léčba neklidem

(Archivní text. Poslední revize: léto 2013.)

Přestože jsem dva týdny v Neapoli na přelomu června a července 2013 strávil s neustále spadlou bradou, po návratu jsem se dlouho nemohl dokopat k sepsání svých zážitků pro ty, kteří s podobným výletem váhají. Nastavuji si tedy na stopkách odpočet tří hodin a jakmile pípnou, končím. Následující cestopis-průvodce proto není vyčerpávající, snad ale o to hutnější.

Všechno, co jste o Neapoli slyšeli, je pravda

Neapol je krásná, levná, divoká, hlučná, špinavá, neudržovaná, velká a zmatená. Že si to občas protiřečí? Správně: Neapol je ze všeho nejvíc nepochopitelná. Poznal jsem tady poprvé v životě, co to je hassliebe: tedy že jde nějaké místo zároveň milovat a nenávidět.

Je Neapol nebezpečná, jak se říká? Za celou cestu jsem měl strach jedinkrát: když jsme u pražského hlavního nádraží čekali na noční tramvaj směrem k letišti. Skvělý komentář k údajné nebezpečnosti Neapole jsem našel na TripAdvisoru: všechny dramatické historky o uskakování před mopedy a vyhýbání se podezřelým hloučkům píšou lidé, kteří nikdy před tím nevytáhli paty z Wisconsinu nebo jiné díry. Neapol je (ne)bezpečná jako každé jiné milionové město – a sluší se dodat, že za celé dva týdny nám nikdo nikde nevrátil špatně, nepřipočítal podivnou přirážku ani se jinak nepřiživil na turistech. Ostatně zřejmá nechuť místních lidí vydělat patří ke zvláštním půvabům Neapole.

Z Wikipedie

Neapol má skoro milion obyvatel. Okolní aglomerace obklopující aktivní sopku Vesuv je s přibližně třemi a půl miliony osmá největší v Evropě. Město patří k nejdéle obydleným na světě, Řekové tady kotvili už v druhém tisíciletí před našim letopočtem a nedaleký ostrov Capri se v jejich legendách objevuje jako domov Sirén. Historické centrum Neapole je největší v Evropě, stejně tak i přístav. Od šestnáctého století se v Neapoli peče pizza. Symbolem města je loutka Pulcinella, bratranec českého kašpárka. Za fotbalový klub S.S.C. Napoli hrál v osmdesátých letech Diego Maradona, pro místní dodnes bůh. Ve městě má stále velký vliv zločinecká organizace Camorra.

Ještě dodám, že Neapolští jen zcela výjimečně mluví anglicky: na to je dobré se připravit a naučit se alespoň italské číslovky.

Víte všechno, můžete vyrazit.

Jak do Neapole

Z Prahy do Neapole létá Wizz Air. Ve vzduchu nebudete ani dvě hodiny a za zpáteční letenku včetně velkých zavazadel nezaplatíte víc než pět tisíc, při včasném nákupu mnohem míň. Jediné minus je, že budete odlétat před šestou a nazpátek před osmou ráno, takže mimopražští stráví noc na cestách.

Řidiči s nervy ze železa si můžou v Neapoli vypůjčit auto nebo moped, ovšem do centra se stejně nedostanou a při parkování budou s láskou vzpomínat na Žižkov. Proto doporučuju využívat hromadné dopravy: hned z letiště vás dolů do centra hodí Alibus za tři eura. Dál to bude levnější: pod městem vede metro zvláštně zatočené do smyčky a povrch křižuje několik vlakových linek. Devadesátiminutová jízdenka stojí 1,30 euro, celodenní 3,70 euro a prodávají se v automatech na mince. Lístek platí i na všechny tři lanovky, které v kopcovité Neapoli ušetří spoustu potu. Město provozuje i autobusové linky – praktická je hlavně ta označená číslem 140, spojující centrum s plážemi na západ od města. Na rozdíl od metra ale autobusy nejezdí moc často a bývají plné.

Co neminout

Pamětihodnosti a atrakce si dovolím seřadit ne podle jejich popularity nebo historického významu, ale podle toho, kolikrát jsem v nich manželce řekl „ty vole”.

Pokud chcete v krátkém čase navštívit hodně muzeí a galerií v Neapoli a okolí, může se vyplatit karta Campani Artecard.

Mořské akvárium (szn.it, Villa Comunale)

Hrozná haluzna v parku na pobřeží skrývá spoustu mořských potvor za ušmudlaným sklem. Dá se to projít za minutu, ale stejně tu ztvrdnete hodinu, protože většina mazlíků je opravdu podivuhodně ohyzdná. A když píšu mazlíků, tak to myslím vážně: součástí akvária je „petting zoo” s korýši, kteří po vašich prstech budou lačně natahovat klepeta. Nepřehlédněte zhasnutou zadní místnost s potvorami v lihu.

Podzemní hřbitov Fontannele (Via Fontanelle 80)

Mrazivé místo, o kterém se průvodce prakticky nezmiňují. V kryptě vytesané do skály odpočívají kosti desítek tisíc mrtvých převážně z morových epidemií; vedle nich ale dlí i ostatky lidí, kteří zemřeli teprve před pár desítkami let. Nikde jinde jsem neviděl tak intenzivní projev katolické posedlosti nebožtíky – ostatně Fontanelle se dál bere jako hřbitov, kam chodí místní truchlit za své blízké, ne atrakce, takže se podle toho chovejte. (Asi si domyslíte, že za vstup se nic neplatí.)

Fontanelle je trochu problém najít: jeďte metrem na Materdei, a ptejte se na Via Fontanelle. Odtud pokračujte na Vallone dei Gerolomini mírně do kopce. Hřbitov najdete na levé straně za neoznačenými (!) plechovými vraty.

Museo di Capodimonte (polomusealenapoli.beniculturali.it, Via Miano 2)

Největší galerie ve městě. Botticelli. Bruegel. Caravaggio. Tizian. El Greco. Po třech hodinách se heslem prohlídky stalo „vypíchejte mi oči” – udělali jsme totiž začátečnickou chybu a koukali na všechno, namísto toho, abychom si dopředu vybrali pár (desítek) obrazů.

Vstupné stojí 7,50 €, po druhé odpoledne ušetříte euro.

Quartieri spagnoli (španělská čtvrt)

Město ve městě, vybudované pro španělskou vojenskou posádku někdy po 17. století (nezjistil jsem, kdy přesně). Na čtvercové mřížce vyrostly obytné domy oddělené jen úzkými ulicemi. Před návštěvou někteří průvodci varují, chodili jsme sem ale prakticky denně a po setmění a nikdy se necítili byť jen trochu ohroženi. Ta čtvrt má úžasnou atmosféru: neprojedou tudy auta, takže se dá žít na ulici. U velkých stolů od domu k domu lidi mastí karty, děcka tu běhají za míčem a na to všechno samozřejmě kape prádlo ze šňůr natažených od domu k domu. Jsou tu ty nejlepší restaurace a bary, ale o tom později.

Spacca Napoli

Několikakilometrová hlavní třída probíhá bez nejmenší zatáčky celým městem – pokud jste ochotni připustit, že „hlavní třída” může být široká tak pět metrů.

Je to jediné místo v Neapoli, kde potkáte víc turistů než místních. Doporučuji co nejčastěji odbočovat, na Spacca Napoli se lepí spousta náměstí, kostelů a dalších pozoruhodností. Právě na ní natrefíte na krásnoošklivý chrám Gesu Nuovo. Na konci – míněno směrem od hradu k nádraží – si pak můžete prohlédnout katedrálu.

Vesuv a Pompeje (pompeiturismo.it)

Když si přivstanete, krásně to vyjde na celodenní výlet. Na hlavním nádraží sednete na vlak dráhy Circumvesuviana do Pompei Scavi-Villa dei Misteri a při cestě se pokusíte přepnout z módu „budu důvěřivý, protože v Neapoli jsou turisté stejně všem ukradení” na „budu si dávat bacha, jako kdybych jel s tričkem USA na Karlštejn”. Turistická past tu totiž číhá na každém kroku. Hned před stanicí vás budou vykutálení obchodníci přesvědčovat, že na sopce ani v rozvalinách nekoupíte vodu a musíte jim proto dát tři eura za malou flaštičku. Hajzlové prolhaní! V Pompejích se můžete zadarmo napít z vodovodů a nahoře na Vesuvu je kiosek s cenami ne vyššími než dole u vlaku.

Za jeden den kompletní výlet stihnete v případě, že se nahoru ke kráteru sopky vypravíte autobusem. Jezdí každou hodinu přímo od nádraží a stojí 12 euro; v ceně je vstup do národního parku. Při cestě jednou přesedáte, a to z obyčejného autobusu do terénního vozu. Ten vás vyveze až nějakých sto metrů pod okraj kráteru, zbytek se jde nenáročnou procházkou lehkým terénem pěšky. I s ní nahoře pobudete asi hodinu.

Nečekejte bublající lávu, jen trochu tu smrdí síra a občas jde zpod nějakého kamene tenký proužek páry. Žádné peklo. Výhled dolů na Neapolský záliv je pěkný a v parném létě je tady nahoře (1281 metrů nad mořem) o pár stupňu chladněji než u moře.

Daleko větším zážitkem byly Pompeje, vykopané zpod sopečného prachu. Překvapilo mě, jak jsou obrovské: celkovou délku ulic odhaduju na deset kilometrů. Nesmíte minout bordýlek s oplzlými malbami, divadlo, arénu a Vilu mystérií. Vstupné je 11 euro.

Caserta (reggiadicaserta.beniculturali.it)

Když se vlády nad Neapolí a Sicílií v půlce osmnáctého století chopil Karel VII, umanul si, že nebude panovat ze smradlavého přístavu – ale z důstojného sídla. V městečku Caserta nechal vybudovat obrovský zámek s nedozírnou zahradou. Vyhraďte si na návštěvu celý den a vlakem raději vyjeďte z Neapole co nejdřív: poveze slabou hodinu. Doporučuju sportovní obuv: jen francouzská zahrada měří dva a půl kilometru, k tomu přičtěte toulku po krásné zahradě anglické a samotnou prohlídku zámku. Ten bere dech sám o sobě, k tomu se tu pravidelně pořádají výstavy. Opět: „vypíchněte mi oči”.

Vstupné je nemalých 14,80 euro, ale každý cent stojí za to.

Ostrov Capri

Kdo nemá letní byt na tomhle poetickém ostrově, ten není v Hollywoodu nic. Dobře, to přeháním — podobně jako městečko Sorrento je ale Capri taková malá italská Amerika, na rozdíl od Neapole klidná, upravená, kýčovitě pěkňoučká a samozřejmě drahá.

Lodě mezi Neapolí a Capri vyplouvají co hodinu. Pokud chcete aspoň na jedné cestě ušetřit, přivstaňte si a vyplujte s trajektem společnosti Caremar z Calata Porta di Massa (severovýchodně od přístavu hlavního). Bude vás to stát jen 12,70 euro, zatímco běžná cena za plavbu s hydrofoily je mezi 17 a 19 euro. Pozor! Jak jsme si řekli, spoustu varovných komentářů do internetových fór píšou lidi, kteří vytáhli poprvé paty z nějakého amerického městečka. Vystrašen hrůznými zkazkami o mořské nemoci jsem si dal před cestou půl kinedrylu. Na Capri jsem pak sotva vystoupal dlouhé schody do městečka a usnul na lavičce, na průzkumy se vydala žena samotná. Paluba se přitom celou cestu nepohnula, takže byla moje intoxikace naprosto zbytečná.

Capri je krásný ostrov, aspoň co jsem mohl vidět z manželčiných fotek.

Castel Sant'Elmo (Via Tito Angelini 20)

Zpátky v Neapoli na béčkové památky. Pevnost nad městem nabízí patrně nejlepší výhled na celou Neapol i s Vesuvem. Můžete sem vyjít po poutní cestě ze Španělské čtvrti nebo vyjet lanovkou ze stanice metra Montesanto. Podle průvodců z turistického centra je vstup zdarma, každý jsme ale nakonec platili čtyři eura. K naštvání, ale i tak to stálo za to.

Catacombe di San Gennaro (catacombedinapoli.it, Via Capodimonte 13)

Nejslavnější neapolské katakomby, do kterých se pohřbívalo už ve třetím století. Spíš pro historické fajnšmekry, kteří docení pozůstatky fresek. Prostor samotný nijak zvlášť působivý není, průvodkyně dost bojovala s angličtinou a vstupné se v přepočtu blížilo ke dvěma stovkám korun.

Co ještě může stát za to

Přestože jsme ve městě byli dva týdny, nestihli jsme se objednat na exkurzi do Teatro di San Carlo. Vedle Pompeií archeologové ještě z popela Vesuvu vyškrábali Pausilypon a Herculaneum. Nezajímáme se moc o antické umění, proto jsme vynechali Národní archeologické muzeum. Nějak se nám nepodařilo navštívit hrad „Vajíčko” a sousední královský zámek. Taky jsme nechtěli absolvovat celodenní jízdu po Amalfinském pobřeží, i když je zařazené do seznamu světového dědictví a fotky vypadají pohádkově.

V žebříčku atrakcí na TripAdvisoru jsou všechna tahle místa hodnocená až nadšeně, takže jim můžete dát šanci.

Kde jíst

Konečně se dostáváme k tomu, co beztak všechny zajímá nejvíc. Restaurace opět řadím podle dojmu, jaký ve mě zanechaly – nedivte se tedy, že pizza bude až na konci.

Abych to neopakoval u každého podniku zvlášť: v Neapoli jsou ceny v restauracích nižší než ve velkých českých městech, tedy samozřejmě pokud se vyhnete přístavu. Platí to hlavně u vína: všudypřítomná tříeurová neoznačená „domácí” sedmička se nedala srovnat s ničím, co vám v pizzerii na českém maloměstě nalejí za dvě stovky. Moc se ale netěšte na ryby, saláty a lehká jídla obecně: v nabídkách obchodů i restaurací převažuje tučné a sladké.

Připravte se na to, že se ve většině zmíněných podniků budete dělit o místo u stolu s dalšími hosty. Nikde se nekouří. V neděli bylo otevřeno jen v La Figlia del Presidente.

Osteria Il Gobbetto (Vico Sergente Maggiore 8)

Malý rodinný podnik na kraji španělské čtvrti. Číšník jako jediný za celé dva týdny mluvil anglicky, což mi bylo skoro až líto, ale pro jiné to bude zásadní plus. Na rozdíl od konkurence nabízejí spoustu salátů a ryb.

Trattoria Nenella (Via dei Tribunali 32)

Zábavné bistro v srdci španělské čtvrti. Platí se dvanáct euro za hlavu, ale není to krmítko all you can eat: v ceně je voda, víno, první jídlo, druhé jídlo a ovoce. Rychle to tu odsýpá a kdybyste se náhodou v té chvilce mezi chody nudili, budou vás bavit akční číšníci, kteří tančí mezi stoly, z legrace si dávají rány pěstí a když vrchní zvonkem oznámí, že někdo hodil do kyblíků spropitné, zastaví se a zazpívají vřelý dík.

Spritz da Cammarota

Hned naproti Nenelle rozlévá divný potetovaný chlapík do kelímků vína, likéry a koktejly za jediné euro. Ne že by to byly lahůdky, ale neoslepli jsme a hlavně to tu žije: hloučky lidí hlučí kolem sudů, pan Cammarota dělá šou a vůbec, paří se tu jako kdyby měl ráno všechno smést Vesuv.

Trattoria A Pignata (Vico Lungo del Gelso 110)

To byla ale divná pohádka! Mají tu hrozně milého kníratého starého vrchního, co divně míchá italštinu a angličtinu: októpus finišd neznamená, že je chobotnice hotová, ale že došla. Skvělé jídlo, živá hudba a nejvyšší ceny ze všech navštívených podniků: za večeři pro dva o dvou chodech zaplatíte okolo tisícovky, v čemž samozřejmě bude i víno.

La Taverna del Buongustaio (Via Basilio Puoti 8)

Taverna, jak má být. Na dveřích zákaz diskutování o politice a fotky šéfkuchaře Tonyho Bourdaina, který tu natáčel díl No Reservations. Lehce vyšší ceny.

Osteria Della Mattonella (Via Giovanni Nicotera 13)

Další malé rodinné bistro na kraji španělské čtvrti – svezte se do této ulice výtahem z Via Chiaia. Vlastně je to spíš vinárna, kde vaří těstoviny a smaží masa. Obsluhuje krásná hipsterská dcera majitelů.

Il Gastronomo Di Martucci Gennaro (Via D'alagno L. 3)

Kousek od katedrály se schovává lahůdkářství s fantastickým majitelem. Pečivo, šunky (berte neapolský salám), sýry, víno, europivo, něco ovoce a zeleniny – a hlavně všelijaké hotovky s sebou: dušené papriky, pečené lilky. Radost.

Pizzeria Di Matteo (Via dei Tribunali 94)

Nenechte se zmást: z venku to vypadá jako hladové okno, ale uvnitř je to restaurace na dvě patra. Ceny stejně nízké jako všude: čtyři až pět euro za pizzu na místě. Zkuste přikousnout smaženou zeleninu.

Místní pizza mi chutnala asi nejvíc: trocha vláčného těsta, na něm spousta rajčat a rozpečené mozarelly. Nepodobá se to tomu, co znáte z českých pizzerií: omáčky je tolik, že ji budete z talíře vytírat suchým okrajem těstového základu.

La Figlia del Presidente (Via del Grande Archivio 23/24)

Jedl tu kdysi Bill Clinton. Dal si pizzu s hotdogovým párkem. No.

Při téhle příležitosti se hodí varovat - nejen tady, kdekoliv! – před pizzou frittou. Ano, je to ta prasárna, co vás napadla: pizzu přeložíte a namísto do pece ji strčíte do fritézy. Obludně mastné, syté a antisvěží jídlo.

Pizzeria Da Michele (Via Cesare Sersale, 1-3)

Jedna z nejstarších neapolských pizzerií. Jedla tu Julia Roberts ve filmu Jíst, meditovat, milovat. Jinde by kvůli tomu zvedli ceny. Tady ne, takže večer budete hodinu s lístečkem čekat, až vás vyvolají, abyste se mohli nacpat za čtyři eura. A víte co? Ona ta pizza ani není moc dobrá: oproti Di Matteu sušší a mdlejší.

Koupání

Neapol je u moře, nedaleké Sorrento je známé jako letovisko pro americké důchodce, takže to vypadá na supr koupačku, ne?

Ne. Pokud vám jde hlavně o moře, leťte jinam. V samotné Neapoli je voda špinavá až běda a k dispozici je jen několik málo drahých (8 euro za den a víc) placených pláží. Lepší bude sednout na příměstský vlak: buď na jednu stranu do Bagnoli (klidná malá pláž za 3 eura plná maminek s dětmi) nebo na druhou do Mety (několik pláží plných puberťáků, taky za 3 eura – a pozor, od nádraží je to tak 20 minut cesty).

Ani na plážích se nám nevyhnuly roztomile bizarní zážitky. Místní lidé moc nechodí do vody, radši se sluní a jí. Díky tomu patří k dobrému image mladých mužů to, že jim zpod značkových plavek okatě vylézají značkové slipy. Sebešpinavější kadibudka má uvnitř nablýskané zrcadlo, ve kterém si můžete upravit účes. Pláže i tady křižují prodavači s obrovským nákladem slunečních brýlí, šátků a čepic. Občas se dají s někým do hádky, třeba se i seběhne hašteřivý hlouček – a vy pak s údivem pochopíte, že předmětem diskuse není kvalita zboží, ale fotbal.

Taková je Neapol a její okolí: absurdní, zábavná, k prokletí milá, k zulíbání protivná.

Jo a ještě: ubytování

(Na Booking.com odtud vedou partnerské odkazy – ze zaplaceného ubytování získávám provizi.)

Celou dobu jsme spali v Residenza Nicola Amore, na půli cesty mezi nádražím a Španělskou čtvrtí (k obojímu přibližně čtvrt hodiny pěšky). Klasika: byt v prvním patře předělaný na apartmány – milý a zábavný recepční, čistý pokoj, fajn cena, žádný extra luxus. Jediné citelné mínus: nemají prádelnu a žádná nebyla ani v okolí.

Ještě linky na nevyzkoušené, ale kladně hodnocené hotely: Pokud se chcete a můžete rozšoupnout, hned vedle přístavu máte Grand Hotel Oriente a Grand Hotel Vesuvio. Levné je naopak ubytování v okolí nádraží, třeba Madison, Jen vám v téhle čtvrti nesmí vadit šmucik prostředí podobné pražskému Novému Městu.

Kontakt

michal.kasparek@gmail.com. Informace jsou aktuální k říjnu 2013.