středa, 17. listopadu 2004, 13.43
Spíš slohové cvičení než spot. Několik dní jsem se kvůli němu snažil pojmenovat emoce, které mnou teď hýbají; bylo to užitečné.
Stydím se za premiéra, který si do svého týmu vybere esenbáckou mlátičku bezbranných lidí, a ta na svou funkci nakonec kvůli tomu, že je slušnější, rezignuje dříve, než ji předseda vlády stačí odvolat. Stydím se za ministra prase a sociálních věcí, prosazujícího kvůli snadnějším nespravedlivému přerozdělování majetku spolupráci s komunisty. Stydím se za svého kolegu z FSS, plamenně proklamujícího, že marxistická levice je nejlepší politická síla, protože brzdí nadané, aby je nenadaní mohli doběhnout dokulhat. Stydím se za vysokoškoláky, preferující ve druhém kole senátních voleb v souboji KSČM a ODS komunisty, protože ODS podle nich drancovala přírodu. Stydím se za ty, kteří tvrdí, že dnešní KSČM nemůže být srovnávána s KSČ, a nenechají si vysvětlit, že kdyby neusilovala o nastolení dřívějších pořádků, její členové už by v ní dávno nebyli a její voliči by o ní nestáli. Stydím se za krátkozraké, kteří tvrdí, že v Evropě nemůže existovat diktatura, pročež být svobodomyslným znamená být zcela tolerantním ke komunistům, a když na to odpovím Běloruskem, jen hloupě pokrčí rameny. A to všechno jsou střety jen několika posledních týdnů.
Nestydím se za lidi, kteří volí komunisty proto, že po revoluci přišli o své místo traktoristy v JZD, o svou hospodu, ze které se stal (pro ně) drahý hotel, o své děti, od kterých je nedělí jen jedna generace, ale celé jedno paradigma. Je mi jich ohromně líto a rád bych pomohl, kdybych kčertu věděl jak.
Když jsem šel odpoledne ze školy, podcházel jsem několik vyvešených vlajek; vlastně ne několik, bylo jich hafo. A nebyl to takový ten pocit Zas visej vlajky, co to je zas za výročí? Ajo, Hus.
, bylo to něco mnohem silnějšího.
Listopadovou revoluci považuju za jediný dobrý důvod, proč můžu být hrdý na svůj národ. Husité? Pokusy o reformaci jsou užitečné jen do chvíle, kdy se spojí s bezhlavým pleněním. Rozbití Rakouska-Uherska? No hurá, zničili jsme patrně ekonomicky nejúspěšnější a nejsvobodnější (sic!) multikulturní stát v historii téhle civilizace. Piloti RAF? Ti nebyli můj národ; můj národ je zrasoval tím nejbestiálnějším způsobem. Pražské jaro? Pošimrat totalitní zřízení prachovkou a říkat tomu pokus o třetí cestu, to chce fantazii. A tak dál.
Sametová byla jiná. Nesmírně důležitý důkaz toho, že většina občanů téhle země zůstala i přes čtyřicetiletou diktaturu primitivů nezlomená, odvážná, drzá a jednotná. Že se nepřestala hlásit k demokratickým odkazům. Že dokázala bez krveprolití zamést po totalitě a vykročit do prázdna. Kolik evropských národů si může říct něco takového?
Devětatřicátý a devětaosmdesátý – a mnoho let po nich – by bez riskujících studentů asi vypadaly úplně jinak. Co jsem ochotný risknout já, kdyby se začali komunisté – anebo kdokoliv jiný, kdo znamená takové ohrožení hodnot, které miluju – drápat zpátky k moci? Co bych udělal pro své přátele a svou rodinu? A co musím dělat už teď, když se z koukání druhým do talíře stala součást národní identity? Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, teď to doháním. Má minimalistická dogmata liberálního světonázoru nejspíš těch pětapadesát procent důchodců, kteří chtějí zpátky staré poměry, nepřesvědčí o tom, že je fajn moct za hranice, číst, co chci, a líbat se na schodech beze strachu, že mě pak uliční výbor nedoporučí na studia.
Je to těžký přemýšlení.
Ty emoce jsou v poměru 10:40:50. Pokud se to takhle vůbec sluší vyjádřit.
Pamatuju si, jak jsem v televizi sledoval pád Berlínské zdi. A jak jsme někdy devatenáctého nebo dvacátého s mámou míjeli demonstraci v Brně – jenže zúčastněte se jí s pětiletým špuntem. A pak až Havla a volby. Takže pokud chcete vzpomínky, nějaké dali hezky dohromady o fous starší Chinin a Jane.
Ve 20.00 na Moraváku začíná lampionový průvod. Buďte tam. Haj hou.