pondělí, 16. srpna 2004, 19.47
Myslel jsem si, že když už něco po tak dlouhé době napíšu, bude to o tom, jak louskám jednu knihu za druhou, jak se cpu křupkama u přenosů z olympiády, jak se učím hrát go a skládat origami…
To by se ale odpoledne nesmělo z obýváku ozvat Míšo, Hlinka je mrtvej!
Poprvé v životě je mi mizerně kvůli úmrtí někoho, koho jsem znal jen z televize. A není za tím ztráta slavného trenéra, ale něco jiného. Obecnějšího. Ivan Hlinka byl (co byl, je a vždycky bude) zosobněným důkazem toho, že se s férovým přístupem ke světu v tom světě neztratíte, že se spousta neuskutečnitelných věcí uskutečnit dá, pokud do nich člověk nejde už předem ukřivděný, s ocasem stáhlým mezi nohy. Takové lidi potřebuje Česko mnohem víc než medaile z olympiád a mistrovství. Tím spíš teď, když odešel jeden Vzor.
Ivane, všechny přípitky jdou dneska večer na Vás.
(20.44: Ten zvláštní smutek líp a taky dřív vyjádřil Ancoram.)