Bezčasí (generační příspěvek)

1. Michal Kašpárek
2. Satori v Brně

úterý, 2. března 2004, 01.00

Když mi někdy ve třinácti zhrubl hlas, netušil jsem jak s ním zacházet. Něco podobného nejspíš prožívaly holky, když se jim začaly vyloupávat ženské obrysy; najednou v těch »prvních podprsenkách« všechny vypadaly neuvěřitelně legračně, i když by tomu tak teoreticky být nemělo…

Tohle trapné období, kdy se nám naše vyžitá a známá těla začala (nevím, jestli teď mám napsat »pod rukama«) přeměňovat na něco úplně nového, byl přelom mezi dětstvím a pubertou. Nakonec nás všechny ze série nesebejistých momentů vysekali starší příbuzní, kamarádi a knížky. A taky čas, samozřejmě. Krom toho jsme už dopředu věděli, že se jednou probudíme na čvachtajícím prostěradle, ať už bude mít flek jakoukoliv barvu.

Nikdo se mě ale neobtěžoval varovat před zlomem mezi dospíváním a dospělostí. A nejenom mě; jak v posledních týdnech zjišťuju, jedeme v tom všichni. Téměř kompletní ročníky 1983 a 1984, soudě dle několika hlášek to je přesně vono, které byly reakcí na moje monology podobné tomuto příspěvku.

Bezčasí je termín, který jsem znovuobjevil při psaní jednoho dopisu; je to proklatě dlouhá chvíle mezi… nevímčím a… nevímčím.

Konec puberty není něco, co by vás přepadlo za bílého dne a řeklo Tak su tady. Přichází to neviditelně. Jednoho večera si uvědomíte, že slovo kuřba používáte jen po osmém pivu, a to pouze při sentimentálním zaobírání se dávnou bezstarostnou minulostí, ne kolektivním kamarádském snění o lepších zítřcích. Že už pro vás lidi nad pětadvacet nejsou automaticky debilové. Že už nežijete podle hesla rock to shock. Pokud jste se narodili před nástupem perestrojky, nejspíš to můžete doplnit výsledky vlastního pozorování.

Vždycky jsem si myslel, že po pubertě hned přijde dospělost. Jako na kreslených péefkách se starým rokem-dědečkem a novým rokem-miminem.

Hovno.

Je to to samé jako s hlubokým hlasem: měli jste ho, ale nevěděli jste, jak s ním zacházet. Najednou byl z obyčejného mluvení strašák.

Stejně tak je to teď se zodpovědností, schopností vidět se s odstupem, zdravým sebevědomím, se vším, co dělá člověka dospělým.

Nahmatáte to sice v kapse kabátu, ale nevíte, jak z toho střílet. A víte, že neohrabanými pokusy byste mohli hodně věcí posrat. Takže čekáte, až budete mít trochu jasněji. A je to sakra dlouhá chvíle. Bezčasí.

Těžko říct, jestli jste z těhle metafor moudří. (Měli byste, mám z kurzu Metaforika čtyři kredity a béčko.) (Ne, nic takového neexistuje, dělám si legraci.) Jenže ono se to sakra těžce vysvětluje.

Zkusíme to jinak.

Za každou kladnou odpověď si přičtěte bod

1. Ztratili jste po maturitě většinu starých kamarádů, ale ještě si neudělali kované nové?
2. Jsou cédéčka, která jste poslouchali v šestnácti, zanesená prachem, ale žádná jiná hudba vás od té doby tak neoslovila?
3. Říkáte si, že by nebylo od věci najít si úžasný protějšek, ale zároveň cítíte, že to může počkat (vida – to je možná ta skutečná esence bezčasí: věci můžou počkat!)?
4. Dáváte přednost nočnímu samotářskému popíjení vína před celovíkendovými chatovými akcemi pro čtyřicet lidí?
5. Trpíte pocitem, že všechno dění kolem sebe sledujete přes nějaké podivné sklíčko, že máte ode všeho najednou nebývalý odstup? A že vám všechno začíná být šumpytel?
6. Když se vás někdo zeptá jak se máte, odpovíte, že dobře, protože i když vás nic netěší, tak ani nemáte mimořádné existenční problémy? A krom toho, co je komu po tom, jak se máte?
7. Připadáte si většinu času příšerně ospalí? Nene, to není to správný slovo – připadáte si naprosto letargičtí?
8. Je vám devatenáct až kdy-to-sakra-skončí?

Pokud jste odpověděli na šest a více otázek ANO, pak vítejte v bezčasí. Tamhle v rohu je ještě pár volných židlí, tak honem, ať vám je nikdo nezasedne. Je tu totiž pěkně natřískáno. A k uzoufání nudno.

Komentáře (12)