středa, 7. července 2004, 17.53
Došla mi trpělivost. Tu smradlavou noru, ve které trávím svůj čas, je zapotřebí proměnit v útulnou kombinaci ložnice, pracovny a obývacího pokoje, na příjemné místo k dělání i nicnedělání, přijímání návštěv, lámání dívčích srdcích a vůbec životu.
Už druhý den tu uklízím; a tentokrát to – poprvé za těch sedm let, co je můj pokoj mým pokojem – neznamená zastrkávání nepotřebných krámů do šuplíků a do papundeklovch krabic. Teď už je to otázka několika velkých černých pytlů a rukou jedoucích jako bagr. Endlösung.
Zítra by to snad mohlo být hotové. Pokud propočty neklamou, obejdu se bez jedné skříně, a na její místo přijde pořádné křeslo; staré plakáty Beatles a Radiohead půjdou dolů ze stěn a na jejich místa pověsím své nejlepší fotky, před postel natáhnu malý koberec, parapet se zazelená kytkami, v nevyužitém rohu u okna přestanou strašit hokejky a zabydlí se tam proutěný koš na špinavé oblečení (které řekne své sbohem parketám).
Původně jsem chtěl vrazit své úspory do nějaké pořádné cesty, už jsem měl nachystaný baťoh a stoh průvodců – pokud by to tu ale zůstalo při starém, asi bych se z ní už pro sichr nevrátil. Správci hradů a zámků, vlastníci hostelů a prodavači suvenýrů mají pořádný důvod nenávidět Ikeu (jak se to, krucipísek, skloňuje?).
Omluvte mě, přede mnou je teď likvidace staré přepravky na potkany. To bude maso.