Dát sbohem Leninovi (Satori v Brně, 16. února 2004)

pondělí, 16. února 2004, 02.26

Lochnesska mě večer vytáhla do kina Morava na film Good bye, Lenin. Líbilo se.

Ne proto, že by to byl bůhvíjak skvělý snímek; pár šroubů v příběhu nebylo dotažených, a mikrofon, který divže nepraští hlavního hrdinu do hlavy, na zážitku taky moc nepřidá.

Mám ale rád filmy, u kterých se směju jako jediný člověk v celým kině; filmy, jejichž sledování je velice intimní záležitostí.

Wolfgang Becker do svýho dílka vložil (minimálně) čtyři cumlavý bonbóny pro lidi, kteří se s přetrhnutým lístkem do multiplexu v ruce nerozhodují mezi Good bye, Lenin a Piráty z Karibiku. Pro lidi, kteří si ještě pamatujou – jak Beckerovy předchozí filmy, tak i Německou demokratickou republiku (její nudapláže mě jako dítě poznamenaly opravdu surovým způsobem; škoda, že slovo bobr přišlo do módy až tak pozdě – s jeho znalostí bych snad svá traumata dokázal své dětské psycholožce vysvětlit líp).

U čeho jsem se tedy řehtal jako kůň?

Byl jsem poslední a zhasnul jsem – hláška Alexandra, který odcházel ze zkrachovalé opravny televizorů, odkazuje na vtip, který se vyprávěl na podzim devětaosmdesátého, v době, kdy v Praze Dederóni nechávali svoje bakelitový popojíždítka před plotem západoněmecký ambasády. Poslední zhasne se tenkrát říkalo o NDR. Ti čtyřicátníci za nama se tomu snad zasmát mohli. Nebo jsme fakt tak zapomnětlivej národ?
Beethoven a rekonstrukce socialistického pokoje. Ten zrychlenej záběr parodoval (nevím jestli se zrovna tohle slovo hodí) Kubrickův Mechanický pomeranč – ano, tu scénu s Alexem de Large a dvěma děvočkama – tak okatě, že se to nedalo přehlédnout.
Cela předběžného zadržení: v tom zástupu lidí stál – na opravdu dobře viditelném místě – hrdina předchozího (o třídu lepšího) filmu Wolfganga Beckera, Život, stavba povolena, Jürgen Vogel. Legrační (fujslovo) je to, že byl v obou dvou snímcích zabáslej už v první čtvrthodině.
A to nejlepší – další odkaz na Život, stavba povolena: to kuřátko v supermarketu. Na půl vteřiny se na plátně mihl maskot, který v hořký komedii z roku 1997 figuroval v jedné z nejzábavnějších scén.

Těch opravdu zábavných momentů, oproti očekáváním, v ostaligickém hitu sezóny moc nebylo.

Good Bye, Lenin je fajn film. Becker si ale měl vybrat, jestli natočí sarkastickou odyseu o šílených osmdesátých, anebo slaďák o úžasných devadesátých.

Zůstalo to někde mezi.

Každopádně ten snímek stojí v době zavádění socialistické reformy, která se mnoha lidem zdá být málo levicovou, za vidění.

Na Welcome back, Lenin bych se totiž díval opravdu nerad. I když by možná zbytek desetimilionovýho kina chrochtal blahem.

Komentáře (5)