čtvrtek, 26. února 2004, 16.19
Svět miluje Justina Timberlaka a Christinu Aguileru; brát mu to nebudu. Už proto, že když mám na uších sluchátka a poslouchám své předjarní evergreeny, je mi všechno šumpytel. Tušíte správně, je tu žebříček.
- Alanis Morissette živě v Las Vegas, 2000
Jedna z těch VHSek, ze kterých jsem odštípl »nahrávací kolík« (nevím, jak se tomu správně říká) – tenhle koncert bych totiž nepřetočil ani záznamem orgie mých spolužaček z gymplu.
Alanis napsala řadu skvělých písniček. Hlas má jak zvon. A na tomhle živém vystoupení k tomu všemu přidává neuvěřitelnej šmrnc. V každém jejím pohybu a gestě je něco tak erotického, že se mi protáčejí panenky.
Tip pro děvčata: zahoďte časopisy, které se vám snaží nakukat, že ho dostanete jen na fialové tílko, 2999 Kč, butik Mokrý sen
, sežeňte si tenhle záznam a nastudujte způsob, jakými Alanis při hře na foukací harmoniku v závěru Hand in My Pocket chvěje rameny a mává proklatě dlouhými vlasy. Fantazie.
- Pink Floyd, Relics, 1971
Na konci šedesátých Floydi ještě neměli hlavy plné existenciálních problémů. Hráli melodický a živý psychedelický rock, hudbu, kterou z českých rádií asi nikdy neuslyšíte. Arnold Layne, See Emily Play, Remember a Day, Julia Dream… tyhle písničky jsem slyšel snad padesátkrát a rád si je pustím i po padesáté první.
- Music from the Twin Peaks, 1991
Nejdepresivnější deska v mé audiotéce. A to tam mám skoro všechny Leonardy Coheny a pár Tomů Waitsů. Vokály doplněná verze znělky je něco šíleného (v tom nejlepším slova smyslu): Then your kiss so soft / Then your touch so warm // The stars still shine bright / The mountains still high / Yet something is different / Are we falling in love?
Pokud už trochu znáte moje hudební chutě, asi vám tu něco chybí: Radiohead. Dva roky bych tomu nevěřil, ale teď už to vím: nedají se poslouchat pořád.
Komentáře (5)