úterý, 17. února 2004, 02.09
Představte si, že jste klukem od Moravy/Dyje/Svratky/Svitavy, který se nějakým blíže neupřesněným způsobem dostane do Thiruvananthapuram (to je indické město, které má dvaapůlkrát víc obyvatel než Brno; nic menšího jsem ve Wikipedii nenašel).
Jednoho večera vytáhnete své indické spolužačky/kolegyně a jdete zapařit do jediného podniku, který má v centru Thiruvananthapuram otevřeno déle jak do desíti hodin. O půl dvanácté se DJ zblázní a začne hrát písničku Ještě som sa ne-o-že-nil, už ma žena bije. A já som si narychtoval tri dubove kyje…
Co uděláte?
Samozřejmě: do očí vám vyhrknou slzy, objednáte víno, ať to stojí co to stojí, a jdete na parket všem ukázat, jak to umí rozvalit pořádné stárek. Maníka za gramcem až do bílýho rána zvete na ty nejsilnější pálenky a zjišťujete při tom, jestli to má z DC++ nebo KaAzY.
(Vlastně je to pitomost, z mp3ky neuděláte vynil, ale nechme to tak, jak to je.)
Ti Indové, kteří dneska vedle nás seděli v Livingstounu, zhanobili svou miliardovou zem neuvěřitelným způsobem.
I já, člověk, který ví o Indii jen to, že je na nože s Pakistánem, že se tam nemá pít nepřevařená voda, a že kuře vindaloo není dobré pro těhotné ženy, goumu, že se na citarové sólo (jak se k tomu ten vychrtlej diskžokej dostal, to opravdu netuším) tančí trošku jinak, než na Eminema nebo Madonnu. Že by vaše taneční kreace měla vytvářet iluzi, že máte osm rukou, a že by každý pohyb měl být tak úžasně patetickým a výmluvným, jako kdyby byl tím úplně posledním pohybem v celém vesmíru. A taky tak neodolatelným, že by vydal za Kamasútru i_s předmluvou a doslovem.
Za světlou stránku globalizace se všeobecně považuje velmi snadné poznávání obyčejů docela cizích národů; pokud si ale k vám jejich příslušníci přivezou vaše vlastní nejhorší zlozvyky (třást sebou jako kdybyste zrovna snesli pštrosí vejce, lepit se při tom na baby a vydávat to za tanec), je to tristní.