úterý, 6. dubna 2004, 17.03
Z kurzu »Současný český jazyk – vybrané kapitoly pro žurnalisty« jsem zatím vždycky odcházel lehce zakomplexován; asi jako sváteční řidič, který na padesáti kilometrech zvládne dvakrát zabloudit, vytlačit do zmoly cyklistu a zadřít převodovku.
Dnes to bylo úplně jiné a doslova akční: Pravidla (spisovné češtiny, ne silničního provozu) zůstala v brašnách, dílna byla zaměřená na nonverbální komunikaci a řečnické schopnosti.
První úkol: stoupnout si s kolegou (hehe, jsem genderově nekorektní…) z lavice tváří v tvář na dva metry od sebe a přibližovat se jeden k druhému dokud nepocítíme, že už narušujeme své bubliny. Jenomže já dnes seděl s opravdu pěknou holkou – a pěkná holka na společenskovědním oboru, to je jako rak ve Svratce – takže jsem byl nesvůj spíš z toho, že jsme od sebe dál, než šedesát čísel. Na podobné situace Edward Hall ve svých pracích zapomněl.
Druhý úkol: koukat se tomu druhému půlminutu do očí. A pak přede všemi říct, co nás během toho napadlo. Nevěděl jsem, jak by si vyložili haiku, takže jsem zablekotal už-ani-nevím-co a byl rád, že si můžu sednout a přihnout si minerálky.
Třetí úkol: před celou skupinou se představit. Volně jsem převyprávěl obsah své domácí stránky – je to výhoda, být houmpejdžák – a šel si zas lebedit do lavice. Líbilo se (až na mé pohupování se na špičkách; zpětně si uvědomuju, že to dělám už dlouho a skoro pořád).
Čtvrtý úkol byl domácí – nachystat si tříminutový projev o roli žurnalisty ve společnosti. Zapomněl jsem na něj. Děcka, improvizovat tři minuty před kamerou (!), to je adrenalinový sport. Nejlepší na tom je, že to video nejspíš poputuje na web katedry – řešením by snad mohl být nějaký supermagnet, anebo natočení autorizované verze ;-)
Mám tyhle semináře rád (včerejší beseda s Bernardem Šafaříkem, českým exilovým filmařem, byla ze stejného záhonku). Jsem hravá povaha. A dnešní čeština se tak neuvěřitelně nepodobala těm k uzoufání nudným hodinám na gymplu…
Cestou ze školy jsem měl svetr hozený přes rameno a hvízdal si.