pondělí, 6. prosince 2004, 20.54
Mám strach, že moje la.hod.né záložky převážná část z vás ignoruje, takže odkazu na esej Místo informatiky ve všeobecném vzdělání (Ivan Ryant, via aKB@large) se zcela výjimečně dostane celého jednoho příspěvku. To aby bylo jistojistě dosaženo efektu rány kladivem mezi (zavřené? růžovými brýlemi zacloněné? milosrdnou zapomnětlivostí přimhouřené?) oči.
Tyhle řádky by ještě nedávno pálily do mých řad:
Postmoderna se bohužel omezuje na kritiku moderny a bez moderny ztrácí smysl. Ne každý postmodernista si toho všimne a ve svém svatém nadšení postmodernu absolutizuje. Někteří postmodernisté hlásají svévoli, bezmeznou toleranci a pluralitu, odmítají odlišovat pravdu od lži, neuznávají rozum. Popírají představu jediného světa společného pro všechny lidi. To vlastně znamená, že usilují o člověka bez charakteru a o pluralitu světů, ve které se nedá odlišit dobro od zla. Jejich upřímné úsilí respektuji do té míry, že mi stojí za názor: extrémní postmodernu odmítám z důvodů etických. Pluralita názorů je fuckt sqělá věc, pokud si současně uvědomuji, že každý názor platí jen v nějakých mezích, a pokud nevylučuji, že všechny dohromady konec konců mohou patřit do jednoho smysluplného celku.
Kromě upřímného postmoderního myšlení se někdy setkávám i s postmoderní propagandou, která se ohání absurditou, chaosem, pluralitou a tolerancí k čemukoli. Hlasatelé této propagandy se vlastně domáhají toho, abych toleroval jejich netoleranci k mým názorům – vždyť netolerance je taky oprávněný, alternativní názor. Takový názor jim ostatně dovoluje, aby netoleranci sami sobě tolerovali. Z kybernetického pohledu se tato propaganda jeví věcně rozporná (absurdní) až smysluprostá, rozvrací osobnost vyznavačů (ze schizofrenie dělá normu) a mravně se staví do zjevného protikladu proti čestnému jednání, upřímnosti a pevnosti charakterů. Podstatné však je, že to není upřímné úsilí, nýbrž úsilí zákeřné – snaha zmachinovat myšlení druhého člověka, který se nemůže bránit.
V posledních týdnech – a opravdu, ale opravdu to není tím, že se blíží Vánoce – zjišťuju, že i když jsem si to ještě na jaře nemyslel, opravdu mám kdesi pod kůží zaryté velice jasné teze, které bych tehdy v revolucionářském zápalu označil za kryptofašistické relikty dob temna. Moje tolerance k jinakosti má najednou hranice přesně tam, kde ta jinakost přestává tolerovat mě; děsí mě snaha některých kruhů vnutit zdravým bílým mužům pocit viny, bez prostoru pro obhajobu nebo reflexi. Mé přesvědčení o rovnosti lidí se v podstatě omezuje na množinu {zákon, nezbytná lékařská pomoc} (Honzo, díky za erudovanou opravu závorek), protože přerozdělování úcty bez ohledu na zásluhy – největší socialistická vymoženost postmoderny – je nejkratší cestou do pekel. Věřím v existenci vysokého umění a nízkého braku, ve kvótami na rovné zastoupení nesmazatelné rozdíly mezi muži a ženami, v pozitivní karmickou hodnotu toho, čemu předposranci říkají laciný antikomunizmus, a ve spoustu dalších věcí. Snad se ke všemu brzo důkladně dostanu třeba v Být liberálem 1.5.