čtvrtek, 26. srpna 2004, 12.41
Karel Hoffmann má za sebou první dva týdny kriminálu, a publicistické přílohy noviny a časopisů, které čtu, dvoutýdenní smršť natrpklých komentářů o vyrovnávání se s komunistickým dědictvím.
Pro všechny žurnalisty, zdá se, existuje vyrovnání jenom jedno: soudní. Po procesu s jedním senilním komunistou je Česko se svou totalitní minulostí o ždibec vyrovnanější, ale chtělo by to zatočit ještě se spoustou prostatiků, aby se vyrovnalo úplně. Zatím jsem nečetl komentář nebo glosu, která by se nedala osekat na tohle souvětí.
Lze to nazývat salónní publicistikou. Poznáte z toho totiž, že autoři těch článků nechodí moc často ven.
Třeba by při těch vycházkách zjistili, že když nechají před trafikou opřené kolo, během minuty se objeví někdo, kdo nebude přemýšlet nad tím, jak si na tak pěkné kolo vydělat, ale jak ho štípnout, aniž by byl zpozorován. A co, kurva, klidně ho při tom někdo vlastně vidět může – nemá se za co stydět, zmenšuje rozdíly mezi třídami. Hrdina.
Komentátor půjde dál po svých. Možná se pokusí ohlásit krádež na policii, na peckárně mu ale nad kafíčkem švestky vysvětlí, že je to předem ztracené, a že kdyby přece jen chtěl, může se zítra zastavit sepsat protokol – teď mají moc práce.
Publicista si o pár ulic dál všimne muže, který fackuje (svou?) ženu. Veřejně, před lidmi. Nikdo z nich ale nevidí, neslyší, všichni se koukají dolů a jdou si svým směrem. Jsou k tomu vycvičení. Značná část z nich si dokonce nemyslí, že se děje něco špatného; určitě si to ta kráva něčím zasloužila, třeba neposlouchala tak jak se na ženskou sluší. Přitom jen stačí nahlas zařvat… To, naštěstí, novinář umí. Hele, ono to stačí, to to nikdo neví?
A na každé procházce se taky může přihodit neštěstí. Nikomu ho tu nikdo nepřeje, ale může se stát, že pana komentátora na přechodu srazí auto (symbolicky by to mohla být rozpadající se škodovka s rozhašenými brzdami, jejíž majitel celou cestu nadává na řidiče drahých západních aut, která ho předjíždějí), a on skončí v nemocnici s roztříštěným kolenem. A i když bude mít dost peněz na ten nejmodernější umělý kloub, bude mu to nahouby. V rámci solidarity s těmi, kteří přestali studovat v patnácti letech, a taky proto, aby ve zdravotnictví zbyly peníze na tlachání doktorů s babičkami, kterým nic není, dostane náhradu postarší, polofunkční, vrzavou; ať si hezky kulhá, pracháč zasraná.
A tak žurnalista definitivně zjistí, že se Česko se svou minulostí nejenže nevyrovnalo, ale pořád v ní žije. Hvězdičky se ze státních znaků přestěhovaly do hlav poctivých lidí, kteří chtějí hlavně pořádek, rovnost, spravedlnost, služby státu zadarmo a pro všechny stejné, a především – keš k utrácení v hyperPriorech a hyperJednotách. Nejlíp ať jim to platí ti bohatí – bůhví, jak si k tomu všemu přišli, poctivě to nebylo…
Nevím jak z toho ven. Nikdo neví jak z toho ven. Jasné ale je, že i kdybyste nakrásně nechali roztrhat Hoffmanna čtveřicí koní, ten černorudý oblak nad Českem se nerozplyne.
(Nošeno v hlavě několik dní, impulzem k napsání byl Karasův článek v dnešní MF Dnes, ve kterém český Mulla Umar požaduje vyšší zdanění bezdětných. Ice age coming.
)