neděle, 26. září 2004, 23.48
Září a říjen. Nejlepší doba pro studium Garyho Snydera, pro pití čaje, psaní haiku a senryu… A vůbec život tak duchovní, jak vám jen dovoluje vaše zakotvenost v postmoderně-metropolitním prostředí.
Tohle se mi líbí:
Satori je naprosto nepopsatelné, na pojmové úrovni nepředstavitelné a tudíž intelektuálně zcela nedostupné. Řečeno se Suzukim:Satori je zkušenost, jíž ani hora výkladů a důkazů neučiní druhým pochopitelnou, ledaže by ji sami měli. (…) To jediné, čemu lze v Zenu učit, je tedy dát podnět a ukázat cestu, po níž může mysl jedince sama dojít k cíli… Je-li něčí mysl zralá pro satori, může do ní satori vtrhnout odevšud (…)
Jiří Navrátil: Uvedení do Zenu (s. 88)
K Osvícení mě přiblížil kolaps mého kompjútru. Kdo ví, možná se příští týden v servisu dozvím, že dva roky fotografování a korespondování byly díky mé lenosti zálohovat jen jakousi mandalou. Přijmi ztráty jako definitivní, radí Kerouac prozaikům.
A naopak: Pociťuju tak silné bažení jak už dlouho ne; mezi mnou a Prozřením stojí – tedy mimo jiné, samozřejmě – SP Wish You Were Here.
Nemám to ani na čem přehrát, ale… musím to mít.
Nakonec: Nějaký singl sper čert. Zítra mi začíná škola a budou tam prvačky. Pro satori holt dozraju o něco později.
(0.30: Bylo mi zvláštně, když jsem dokončoval tenhle spot. Nenaplněná očekávání těch, kteří znají zen. Nenaplněná očekávání těch, kteří nevědí, o co jde, ale zato znají mě a chtějí číst o mých trampotách. A já sám naplněný jen napůl – tím, že rozumím sám sobě, což stejně neplatí. Dá se to říct o celém tomhle blogu.)