neděle, 16. ledna 2005, 02.55
Z občanů menších či větších měst, kde každý měl alespoň nějaký vliv na utváření osudů celého společenství, stali se obyvatelé jediného ohromného světa – římského impéria. To jim bylo zpočátku domovem klidu a pokoje, blahobytu a prosperity, brzy se však změnilo v pochmurná kasárna, v nichž byl život sešněrován záplavou nařízení a předpisů, pršících jako zhoubný déšť z císařských kanceláří, kde se armáda pilných úředníků snažila předepsat jedinci každý krok v jeho životě. Všichni – s císařem v čele – jednali z nejlepších pohnutek a často asi opravdu nemohli jednat jinak.
Od třetího století přešlo impérium do defenzívy a pomalu se stávalo obleženou pevností, navíc ještě zmítanou stálými boji mezi obránci. Bylo třeba stále více vojáků, proto se musely zvýšit daně. To však nadlouho nepostačovalo, proto bylo třeba zhoršit minci, tj. provést inflaci. To ovšem vyhnalo do výše ceny a úředníci se divili, že ceny stoupají přes všechny dobře míněné zákazy v jejich ediktech, stylizovaných podle všech pravidel rétorického přesvědčovacího umění. Přihlíželi bezmocně, jak jsou jejich poplatníci ruinováni a jak výnosy daní klesají, a nemohli pochopitelně najít jiný recept na nápravu situace než zakazovat poplatníkům opouštět své statky, připoutat každého k jeho zaměstnání – sedláka, vojáka, řemeslníka a tak dále až po herce a tanečnice – a začlenit je dědičně do jakýchsi cechů. (…)
Pak přišli barbaři, říše padla a jen rétoři nad tím naříkali. Lid barbary vítal, protože zvůle a anarchie byly pro něj snesitelnější než spořádaný útlak státu.
Spunar, Pavel, a kol.: Kultura středověku. Praha, 1972, str. 15-17. Zvýraznil M.K.