čtvrtek, 24. června 2004, 18.44
Z kterého konce začít? Souvislé vyprávění by bylo na dlouho; dočkáte se ho pouze v případě, že se mnou vyrazíte někam na pivko (což koneckonců pravidelně dělá většina čtenářů tohoto blogu). Nezbývá než vypíchnout pár zásadních poznatků a vyklopit obsah paměťové karty fotoaparátu.
- Portugalci – vyjma personálu lisabonského letiště, více později – jsou fantastičtí lidé. Bezprostřední a srdeční. Úplně normální je tam chytání kolem ramen; takhle mě držela i policistka, které jsem se ptal na cestu k mému sektoru. Ať si jdou všichni do prdele s pseudokorektním pseudoasexuálním chováním; tohle je korektní, protože je to lidské, přirozené, a moc milé.
- Portugalci opravdu vůbec neumějí anglicky. Není to ale to typické české »nauč se česky (portugalsky), když sem jedeš, kokote« – oni totiž moc dobře vědí, že 80 % komunikace probíhá na mimojazykové úrovni. Se šedesátiletým bezzubým dealerem hašiše (a zároveň prodavačem slunečních brýlí – mobilní liberální hypermarket) jsme si ve svých rodných jazycích parádně popovídali o životě. Aspoň myslím.
- Bylo toho opravdu moc. Na prohlídku města jsme měli hodinu – a když jste poprvé po čtyřech letech v cizí zemi, kór na druhém konci Evropy, byli byste blbí, kdybyste ji strávili focením. Když už jsem měl zapnutý foťák, tak jsem natáčel video. Třeba o tom, jak jsem si koupil trikolóru. A opilí, příliš optimističtí Němci byli taky docela legrační. No a perla nad perly: Kašpík na nejlepším stadecu na světě. (Vše je ve formátu QuickTime, velikost je okolo dvou mega – mrzí mě to, nic jiného můj foťák neumí.)
- Estádio José Alváde je úžasná stavba (i když možná ne ten nejlepší stadec na světě). Seděl jsem až úplně nahoře, pod střechou, a stejně jsem byl hřišti blíž, než bych byl na staré Zbrojovce v první řadě. A kdybyste slyšeli, jak se tam rozléhají chorály… Pražáci a Brňáci mluví o olympijských hrách, a přitom si myslí, že je teplický stadion nějaký svatostánek. To mě poser. (Nic proti Teplicím, je to krásné město!)
- Čeští fanoušci nepřijeli fandit Čechům. Přijeli pohřbít Němce. »Auf Wiedersehen, Deutschland,« znělo na stadióně častěji než »Češi do toho.« Bylo to docela smutné.
- Těsně před tím, než dal Baroš na 2:1, byla v našem pokuťáku ruka, a měla se kopat penalta. Nebo ne?
- A teď to letiště: Zkazilo mi to – a nejenom mně, ale i všem ostatním – úžasný zážitek. Tři check-in přepážky pro desetitisíce lidí, malá hala bez větrání, omdlévající cestující, dopravní kalamita, nikdo nic nevěděl (včetně našeho průvodce, to byl koneckonců taky pěkný kokot), nikdo se o nic moc nesnažil. Jeden z nejděsivějších zážitků za poslední dobu.
- A ať vás ani nenapadne létat s Britannia Airways. U mokré linky beru malá sedadla, za ty peníze nemůžu chtít tolik místa, kolik bych měl třeba ve vlaku. Ale tak neuvěřitelně kyselé letušky, kterým navíc chyběl jakýkoliv zájem o cestující, to se hned tak nevidí. Ani nerozdávaly bonbóny před přistáním – probudila vás někdy šílená, ostrá bolest v uších? Mě jo. A nepřeju to nejhoršímu nepříteli.
Takže sečteno – byl to obrovský zážitek, v dobrém i špatném. Těším se na Německo 2006.
Komentáře (6)