pátek, 27. února 2004, 13.30
V devět večer mi V. volal, že ještě zbylo pár lístků na ples našeho někdejšího gymnázia, tak ať rychle dovalím do Semilasa.
Otázka pro dívky a dámy: zvládnete se za půl hodiny osprchovat, oholit, vyčistit si zuby, obléct se do šatů, najít prázdnou videokazetu, pustit nahrávání filmu, vyhrabat tabatěrku, nakrémovat si boty a vyrazit do společnosti? Věřte mi, jde to.
Chvíli po desáté už jsem korzoval po fungl novém Semilase, dával se do řeči s dlouho neviděnýma známýma a hlavně cpal oči zpátky do důlků, protože za ty dva roky, co jsem z Elgartky pryč, se ze spousty kačátek vylouply princezny. Bohužel, z někdejších prváků, uctivě vyklízejících cestu o hlavu většímu maturantovi, se zároveň vyloupli docela nabušení ostříži, hlídající si objekty svých testosteronových zájmů – a ze mě se zatím nevyloupl Muž s rameny. Takže, abych to zkrátil, nic nebylo.
Zato jsem docela dobře pokecal s M. a I. (M. je první z nás, slepých kuřat, kdo si našel zrno, a I. je to zrno.) Potom mě V. zatáhl za květináč s palmou, kde jsme asi půl hodiny vsedě na zemi pili pivo, kouřili a vedli další ze série rozhovorů v duchu stounovského textu what can a poor boy do?
. Mezitím – prý, já u toho nebyl – moje číslo lístku vyhrálo v tombole návštěvu kosmetického salónu. Žůžo.
Ve dvě ráno byli absolventi z roku 2002 posledními lidmi v podniku; dopíjeli jsme piva pod schody, přes které by bylo fantasticky vidět holkám pod sukně, jen kdyby tam ještě nějaké holky bývaly byly. Smůla.
Cestou zpátky jsme s V. podnikali drobný street riots a vyřvávali pinkfloydí Wish You Were Here.
Pěknej večer to byl.