středa, 28. dubna 2004, 21.18
Těžký euroskeptizmus ve mě ustupuje eurooptimizmu. V pátek budu slavit.
Jasně: subvencované zemědělství, byrokratická mašinerie, směšné hádky o Bohu v Ústavě a o Rumu na rumu…
Jenomže taková je současná Evropská unie. Shodou okolností si většina států zvolila ve stejnou dobu ty nejhorší zastupitele v posledních dekádách; agropopulisty, ekoteroristy, Pány Regulátory a připitomělé religio-nacionalisty (sentimentální to vzpomínku na devatenácté století).
Ale tak to nebude pořád.
Evropa je prostor, ve kterém jsou svoboda, rovnost (ta před zákonem, ne ta před regály v obchodech; na tom slově vykonali komunisté šílenou sodomii) a altruizmus (ten, který jde od srdce, ne z Úřadu sociální péče) zakořeněny tak hluboko jako nikde jinde na světě. Tady pšenice výše uvedeným politickým druhům nikdy nekvete déle, než několik volebních období (zní to skoro jízlivě, ale nezapomínejte, prosím, na srovnání se zbytkem světa).
Ten ohromný, všestranný potenciál několika desítek národů, které se po několika neúspěšných hurápokusech o vzájemné vyhlazení rozhodly hledat společnou řeč, je něco, co mě nechává v němém úžasu. A příjemném očekávání. A větření vlastní příležitosti…
V pátek končí jedno odpočítávání a začíná druhé: do okamžiku, v němž se z Evropy podaří vyhnat do subsaharské Afriky všechny politiky, kteří Evropanům nevěří natolik, aby je nechali žít bez regulací, omezování jejich svobod a zbytečného přejmenovávání potravin (vím: laciný symbol, ale dozvědět se ve dvaceti, že jsem nikdy neměl marmeládu, to je rána). Teprve pak Óda na radost přestane při slavnostních příležitostech znít malinko falešně.
Cesta ze Sovětského svazu do Evropské unie vzala pobaltským republikám patnáct let. A tohle už nebude zdaleka takový problém.
Pokud si se mnou v pátek budete chtít cinknout, zastihnete mě na Skyline na Flédě, a pak, nejspíš, někde venku, s hlavou zakloněnou tak, abych viděl na ohňostroj.
Slavím.
Jak se tak koukám na zprávy: krucinálfagot, tohle přece není »největší den v evropské historii« (ani by se to nedostalo do první padesátky). Je to jen datum, od kterého se Evropě (spíš té východní než západní) otevírá určitá šance; veliká, ale zatím pořád jen šance. Dovolím si jedno lehce pokulhávající přirovnání: co byl větší důvod k oslavám – 8. 5. 1945, kdy skončila válka, anebo 31. 12. 1945, kdy skončil poslední rok, ve kterém se válčilo? Zítřejší noc je jenom symbol, přelom teprve přijde. Doufejme.
A vůbec – končím zas na čas s montováním se do politiky, žádný z mých čtenářů zatím nedošel k mezi řádky slibovanému satori, budu se do toho muset pořádně opřít.