středa, 22. září 2004, 00.49
Budíček před osmou místo po desáté, kafe nad mapou místo nad novinami a hurá na vlak.
(Cestou jsem si zahrál na genetického inženýra: posloucháním Animals od Pink Floydů ve vlaku šourajícím se brzce-podzimní Vysočinou přiklopenou tmavě modrými mraky se mi povedlo zkřížit psychedelii a sentiment. Ale to jen tak na okraj.)
Z třebíčského nádru je to do Židovského města co bys kamenem dohodil. Jen by mě v životě nenapadlo, že se do kulturní památky chráněné UNESCO vchází obchodní pasáží. Nakonec jsem zjistil, že je to jen nově vybudovaná zkratka – dřív se muselo obejít skoro celé křesťanské město. (Z toho je dobře poznat, jak museli mít pradědečky Johna Kerryho na českých a moravských vesnicích rádi.)
Tuhle magickou čtvrt chtěli v 80. letech soudruzi z ČSSR vybourat a na jejím místě postavit krásné, nové a vysoké panelové sídliště. Třebíčtí tenkrát měli štěstí z Kokury; neprošlo to.
Dnes je Židovské město docela určitě jednou z nejkrásnějších městských památek Moravy; úzké uličky spojené kamennými schodišti, baráky s oprýskanou barevnou omítkou, kočičí hlavy… Jsem si jistý, že je to místo, kde se dobře kouří, i když jsem to nemohl vyzkoušet.
Vychytané je muzeum v Zadní synagoze. Doporučuju vitrínku s nástroji, kterými se provádí bris milah. Až zase získáte zdravou barvu, kupte si u vchodu v Informačním centru za jednu kačku mapku s informacemi o všem, co stojí v Třebíči za vidění (a že je toho dost).
Na starý židovský hřbitov je to pěkný hank, propotil jsem i svetr. A potit jsem se nepřestal; projdete branou hřbitova, ocitnete se u prvních hrobů, a najednou nejste turista. Najednou jste v tom; klopýtáte mezi náhrobky, kde je tou vyšší číslicí 1942 nebo 1943 (v nové části je jich většina) a nechápete, nerozumíte. Nic veselého. Cítil jsem se dost blbě, když jsem fotil, ale prostě mi to nedalo.
Za hřbitovem je park Na Hrádku, kam třebíčtí moloďci vodí třebíčské děvočky. Pokud tedy nejsou blbí. Tak krásný kus městské přírody… (větu a odstavec si dokončete sami.)
A zážitek dne – Muzeum Vysočiny. Neuvěřitelné. Zaplatil jsem deset korun a celou hodinu jsem chodil zámkem sám s mladou koc, která mi podala opravdu zajímavou přednášku ve všech expozicích (zbraně, betlémy, průmysl, pravěk). A byl jsem to já, kdo přednášel nad sbírkou nejfantastičnější – nad dýmkami. Nad těmi nejkrásnějšími dýmkami, které jsem kdy viděl. Snad čtvrtkilové pěnovky vyzdobené loveckými motivy – je tohle zem anebo nebe? Oči jsem tam mohl nechat, pusa se mi kroutila a ruce křečovitě svíraly neexistující kotlík…
Tam musíte zajít.
Naopak není důvod zdržovat se v sousední bazilice sv. Prokopa. Pěkný kostel – pěkný tak jako jakýkoliv jiný kostel. V jiných ale nechtějí vstupné, a taky vás v nich nestraší průvodkyně začínající každou větu slovy A on/ona/oni"
. Tu pětku raději vhoďte do některé z kasiček sbírky na rekonstrukci Židovského města.
Ještě jednou jsem do něj zašel, posadil se ve vinárně U Rebeky na jedno espresso a pár pohledů. A potom jsem ještě dobrou hodinu bloudil těmi uličkami, bylo po sezóně, byl jsem tam sám, bylo babí léto, bylo nádherně.
Rychlík Rožmberk měl osmdesát minut spoždění. Auta jedou, vlaky stojí.
Cestou jsem si vychutnal soumrak a Dark Side of the Moon.
Home, home again
I like to be here when I can
When I come home cold and tired
It's good to warm my bones beside the fire