neděle, 15. února 2004, 01.17
Šest krajíců chleba se špekem a krkovičkou, jeden hermelín a čtyři deci vína: to byla má dnešní večeře. Prafotr Morava by ze mě měl radost; můj ortoped jen stěží.
Kynu.
A kynu dokonce tolik, že mě – patrně v tom tvůrčím neklidu zapříčiněným opravdu dobrým vínkem – popadla touha s tím něco udělat.
Vymakat se.
Ale pozor: nejsem tak hloupej, abych s plným břichem lezl do fitcentra. Není nic potupnějšího, než když se zhroutíte už při šroubování činek, a nějaká z těch hor masa musí volat sanitku »pro toho pošuka co si uhnal kýlu«.
A taky ze školy vím, že každá práce začíná rešerší.
Mám tu několik starých vydání Men's Health a Esquiru (ročník 2001, v té době jsem měl v hlavě pěkně nasráno). Po prolistování jsem zjistil, že mi budou naprd. Vymakat se je sice pěknej závazek, ale nehodlám do něj investovat všechny úspory za poslední půlrok (rád bych TO zvládl i bez Úžasných Výtažků z Potu Mike Tysona, jen za dva tisíce devět set devadesát devět, účinek už po týdnu) a tři hodiny denně. Navíc se v těch časopisech stírá hranice mezi cvičištěm a bojištěm: jinak řečeno, instrukce ke cvičení jsou k ničemu, když k vám přicházejí prošpikované instrukcemi k úplně, ale úplně jiným aktivitám. Schopnost soustředění se pak blíží nule.
Těmhle faktorům jsem se mohl vyhnout jen v poličce s knížkami, které jsem prožíval, když jsem byl v mladším školním věku:
Ta první je čtyřsetpadesátistránkovou bichlí pro všechny pionýry, kteří se rozhodli zocelit. Překvapivě to vůbec není škvár, ale mimořádně hodnotná kniha – píše se v ní jen o budování kondice, žádných utopických uspořádání světa. Krom toho jsou v ní krásný, minimalistický obrázky.
Ve druhé knížce je termín »zocelení« vzat doslova. Zatím nemám ambice dělat rozštěpy (ani důvod… ostatně, existuje vůbec nějaký? hm?) ani přesekávat holou rukou tašky na střechu (tady by se snad po usilovným přemýšlení nějaký důvod najít dal), ale kdyby mi šel trénink dobře od ruky (druhé ruky, nohou, břicha, zad, prsou a hýždí), sáhnu po ní.
Poslední kniha je sbírka životopisů slavných závodníků Formule 1. O kariéře v královské disciplíně automobilového sportu jsem kdysi opravdu snil – jako dítě jsem byl ale tak tlustej, že bych rozsedl motokáru, no a pak zas tak dlouhonohej, že jsem jediný závod mého života absolvoval s hlavou mezi kolenama. Devět rychlých mužů jsem z poličky vytáhl proto, že je v nich popsán jídelníček několika hvězd sportovní historie (jen pro upřesnění: jejich trávení nemá nic společného s názvem knihy).
Docela solidní porce informací pro někoho, kdo by rád dal vale – byť nijak zvlášť nakynutýmu – pivnímu mozolu.
Nebyl bych to ale já, kdybych doplnění svého krásného obličeje pružným a hbitým tělem nepojal jako duchovní záležitost.
Být silnej se hodí. Bicepsem se ale může pochlubit každej mamlas, jehož mozek má stejnou výkonnost, jako mozek drobnýho hmyzu (byli jste někdy ve fitku? a všimli jste si podobnosti mezi včelou, která hledá svůj úl, a Panem Nabušeným, který hledá svůj stroj?).
Se sílou se musí umět zacházet. Síla je spirituální záležitost.
A existuje jeden film, který to člověku vysvětlí líp, než štos knížek: Ghost Dog. Dostal jsem na něj při přemýšlení nad zdokonalením se takovou chuť, že odsouvám veškerá studia spalování špeků na neurčito. Ostatně, zatím to není tak strašný. Na svou výšku vážím tak akorát. Možná o trochu víc než tak akorát, ale… taky mě teď, narozdíl od nedávný časů, kdy jsem byl jako špejle, nerozhodí lecjaká banální chřipková pandemie.
Proč jsem se s tím celým psal?
Takhle totiž vypadá můj typický víkendový večer: učiním a hned zas vezmu zpátky jedno monstrrozhodnutí, vytáhnu z knihovny štos knih, který ani neotevřu, a který budou následující dva měsíce ležet uprostřed pokoje na zemi, a nakonec do čtyř do rána koukám na nějaký film.
A taky se pokaždý hrozně přejím. A sesmolím příspěvek do blogu.