sobota, 15. května 2004, 02.28
Zážitek: ve středu hrálo pár středoškolaček v tramvaji z Krpole roztomile praštěnou hru; jedna zašeptala »máslo«, druhá kníkla polohlasem »máslo«, třetí řekla »máslo«, pak přišla na řadu znovu ta první a vypískla »máslo«, ta druhá zakřičela »máslo«, ta třetí zařvala »máslo«… a takhle pokaždé až do chvíle, kdy se kolotoč zastavil na něčím studu (a definitivně pak na jedné postarší dámě, která se nerada baví).
Nápad: proč město jen posprejovávat a polepovat, proč ho ne(pr)ozvučit? Na sbory jehovistů a prodavače Nového prostoru už jsou všichni relativně zvyklí; chce to velkou zvukovou revoluci, zaplnit bílá místa na mapě uměleckého vandalizmu (zase ta dominance zraku!), vnést entropický rámus do redundantního hučení aut, klapání podpatků a šumu z všech těch rozhovorů o čert ví čem. Svět čeká na performera, který by se na zapadlé vísce v sedm ráno násilím zmocnil obecního rozhlasu a jménem Velkého bratra popřál porobenému lidu šedivý nudný den, který by v tramvaji nahlas opakoval od začátku až do konce trasy pátou větu z třiadvacáté strany libovolné knihy, který by před sázkovým barem v Brně na Masarykově nahlas komentoval promítané (neozvučené) zápasy, který by… přišel i na něco mnohem lepšího, než je tohle všechno.
Průser: zatímco posprejovat pod rouškou noci popelnice umí každá nula a provést nějaký akční flashmob dvacet nul, promluvit k davu už chce kuráž. I když by z toho mohl být dobré zvonek.
a ještě Vize: přehrávače ve velikosti poštovní známky – a za ty samé peníze. Přijdou za pár let a zbaví soundfitti nutnosti osobní účasti performera; kuráž už nebude zapotřebí, postačí zvrhlá fantazie a ochota investovat do techniky. Představte si to: plakátovací plocha, na které každý plakát odříkává pořád dokola svůj obsah; parkoviště plné aut naříkajících na prorezivělou karoserii a prosících o eutanazii; krysy pískající zpod regálů v supermarketech. Lidovci potřebují nový terč, takže_- Číno, do vývoje!