«
»

Autorské čtení

Dárek pro čtenáře: úryvek z románu

24. 12. 2008 | Bez komentářů

Nosil jsem několik měsíců v hlavě roztěkané pásmo epizod ze života dvou mladých lidí. Postupně přestalo být roztěkané a dostalo tvar a směr, zároveň jsem z něj musel vyhodit většinu kapitol. Téhle mi ale bylo trochu líto:

otázka č. 15: Avantgardní směry počátku 20. století

Básník Guillaume Apollinaire se narodil svobodné matce sto devět let před Marianou a Petrem. Můžeme říct, že se živil jako mediální mrdka: psal kam mohl a nevyhýbal se při tom ani pornografii. Nevydělával moc, ale stačilo mu to k tomu, aby procestoval celou Evropu. Kontinentem, který po dlouhá desetiletí nepoznal válku, mohli baťůžkáři na začátku dvacátého století křižovat bez problémů na celnicích. Ve dvaceti Apollinaire popíjel pivo v nesčetných německých hospodách, v jednadvaceti se ubytoval v pražském hostelu U Rozvařilů, a když se nabažil atmosféry, pokračoval přes Tábor do Vídně. Ve dvaadvaceti objevil Londýn, kde žil u albánského dobrodruha. Krajiny, které nestačil navštívit, poznal alespoň z vyprávění přátel; nebyla evropská země, ve které by někdo z montparnasské bandy nestrávil pár divokých nocí.

Apollinaire tedy mohl v roce 1911 svou báseň Pásmo otevřít veršem Tím starým světem přec jsi znaven nakonec, který se dnes odráží na čelech unavených a pomačkaných lidí vylézajících z letadel nízkonákladových společností. Pásmo ostatně můžete číst jako katalog eurovíkendů: Hle jsi v Amsterodamu s dívkou jež je ošklivá a tobě hezká se zdá; hle jsi v Koblenci v hotelu s obrem na vývěsní tabuli; hle jsi uprostřed melounů v Marseilli; nyní ty kráčíš sám davem po Paříži, kol tebe stáda autobusů řvou řičí a vříští.

Cestování jako befel.

Po Marianě ale nikdo nechtěl, aby četla Pásmo jako katalog zájezdů, natož aby opustila svoji židli. Poklidných patnáct minut. Maturitní komise byla nadšená z recitace prvních šesti veršů básně, přitakala nad vysvětlením těkavé kompozice a uchrochtla si nad – nesprávnou – informací o tom, že se velký básník zastavil i v Brně.

“Nakonec ho na začátku války povolala armáda, byl zraněn, ale měl tuhý kořínek a uzdravil se. Jenže několik dní před vyhlášením příměří zemřel na chřipku,” uzavřela Mariana krasovýklad.

“Nojo, chřipka ještě nebyla léčitelná,” mlaskl si předseda komise, fyz/mat, aby splnil povinnost jednoho bonmotu při každé zkoušce.

Neměl pravdu. Chřipka byla léčitelná docela snadno, ale v roce 1918 zmutovala, jako každých třicet let. Na virus H1N1 už neplatilo zůstat týden pod peřinou a pít hodně tekutin: zabíjel zhruba každého desátého, koho napadl, a nejhůř na tom byli ti, kteří měli silnou imunitu. Tu totiž virus přinutil tělo v sebevražedném zkratu zcela vyčerpat.

Apollinaire přes deset let cestoval Evropou bez hranic, a když už přežil šílenou válku, na kterou si lidé odvykli čekat, vychutnala si jej nemoc, jíž se lidé už přestali bát.

“To víte, jiná doba,” přitakala předsedovi češtinářka a Marianě dala za jedna.

Tentokrát bez komentářů. Díky.


«
»